Je pro mne zvláštní psát v češtině. (moje bývalá paní češtinářka by mi jistojistě vytkla že používám "mne" namísto "mě/mně", ale mne jen baví jak poeticky archaická čeština zní, sorry not sorry) Angličtina je moje bezpečné místo kam mohu utéct, ale možná je na čase se postavit svým démonům a nebát se domoviny. POZOR: Obsah není pro citlivé povahy, obsahuje zmínky o sebevraždě (v případě že potřebujete pomoci kontaktujte: 116 111 nebo vaší lokální linku bezpečí) Pustila jsem si ke psaní tvůj playlist klasické hudby. Do teď jsem poslouchala tvou povídku o mazané babičce. Ještě mi zbývá půlka druhé části, ale byla jsem tak inspirovaná, že jsem prostě musela začít psát než mne múza opustí. Tohle místo je mi povědomé. Začínám se v obsesivních myšlenkách o tobě topit. Chci se tebou nechat pohltit jako cihla padající ke dnu oceánu, přivázaná ke kotníkům tonoucí oběti které se zbavuje mafie. Moje ADD (také známo jako ADHD) může za to, že můj mozek chtivě a nemilosrdně potřebuje dopamin, který se mi dodává každou novou informací co o tobě zjistím. Děsí mě až jak jednoduché je se tebou nechat pohltit. Zrovna mi do uší hraje moje nejoblíbenější klasika Labutí jezero OP 20 - 1. scéna. Vždy když tento skvost poslouchám, tak si představuji samu sebe a boj mezi mojí temnou a světlou stranou duše. Připomíná mi to čas kdy jsi mě poprvé poznal . To jsem byla v jednom z nejhorších a nejtoxičtějších období mého dosavadního života. Ještě teď mne děsí věci kterých jsem byla schopná a i těch které jsem si nechala líbit. Nebylo to hezké ani pro mne, ani pro lidi v mém okolí. Pamatuji si jak jsme ti naschvál neodepisovala. Byl jsi mi jedno "..přeci hned neskončím s prvním klukem na kterého hned po rozchodu narazím". říkávala jsem kamarádkám s úsměvem na rtech. "jako prcá dobře, ale nevím, moc to nefíluju.." jeden z řady debilních keců co vyšly z mých úst.. Nechala jsem tě proplout mi mezi prsty. Teď pláču nad zprávami co čtu zpětně roky dozadu. "Jsi idiot!!!" křičí na mě moje mysl tak hlasitě, že se najdu o dvě hodiny později pročítající řádky uprchlých možností jak tě lépe poznat. Smutek pohlcující mojí duši je tak těžký že se nemůžu skoro nadechnout. Ale naděje umírá poslední. Aspoň já to tak mám, jsem naivní snílek co doufá vždy v to nejlepší. Tohle místo je mi až moc povědomé. Ale upřímně ani toho tolik nelituji. Protože v kapitole mého života kde jsme se poznali nebylo příjemné se mnou být. Ani mně, ani ostatním. Od té doby jsem mnohé změnila. Byt. Práci. Samu sebe. Naučila jsem se milovat. Upřímně a opravdově. A ne jen ostatní, ale hlavně samu sebe. Kdybych tě vpustila do svého života v té již uzavřené kapitole, zůstal bys tam a nepoznal bys tu úžasnou bytost kterou jsem teď. Nejen že už vím co od života očekávat, ale hlavně vím že život chci. Už netoužím po tom si rozřezat žíly miniaturní žiletkou co mi leží na umyvadle v koupelně a ukončit nesnesitelný život v kapitalistickém pekle kde umírá lidskost, naděje a kde láska a radost je jen koncept promítaný na plátně v kinech. Už mne netíží nekonečná tíha toho že nemůžu změnit svět a darovat nehasnoucí lásku mého srdce všem. Ne! Už jsem pochopila jakou mám moc nad svým životem a emocemi. A že láska je něco cenného co bych měla schovat pro někoho skutečně ojedinělého. Po letech chci skutečně žít a život si vychutnávat. A ne jen že chci, už hlavně vím jak ho správně prožívat, Byla to dlouhá a trnitá cesta. Ale pochopila jsem už význam tolik požívané fráze " All this time I was finding myself, but I did not know that I was lost" (hih, připomíná mi to tu písničku do Avicii -wake me up) Moje pointa spočívá v tom že se ti chci omluvit že jsem tě brala jako samozřejmost. Ale jsem ráda, že jsi se mi do života vrátil v pravou dobu, kdy se nebojím že ti ublížím svou neznalostí sama sebe. Obsesivní myšlenky jsou věc kterou nezměním asi nikdy, vzhledem k tomu jak můj ADD mozek funguje.* Ale už se tebou nenechám pohlť. Ne skutečně. Aspoň ne ve smyslu, že pokud bychom skončili jako pár, tak nebudu dělat vše co ty, opakovat a dělat věci co ty. Už neopustím své koníčky, přátele, ambice, naděje a nebudu považovat tvé za své. Ne, už ne. Budu s tebou růst. Kráčet bok po boku. Už nebudu součástí tebe a nenechám ze svojí duše vzniknout nějaký toxický blob, který vypadá jako něco co vylezlo z komiksové radioaktivní skládky. Ale budu tvým rovnocenným partnerem co bude kráčet po tvém boku životem. Inspirovat se navzájem a společně růst. To je co chci. Už vím co chci. Chci tebe. Neuvědomila jsem si jak nádherná tvá mysl je, Co si budeme.. Moc mluvení jsem stejně nikdy moc nepředvedli. Ale když si procházím nebo poslouchám tvá díla, je to jako bych tě znala léta. Což v určitém slova smyslu pravda je. Ale ne opravdu.
Většinou mám pocit jako bys mne ani nechtěl pustit dovnitř.
Asi je to pochopitelné po tom jak jsem s tebou zacházela.
Chápu to..
Láska je přeci jen křehká věc.
*(prosím nenechte se vyděsit, vždy to trvá max týden, dva a pak jsem zpět v normálu, jen je to něco moc nemohu ovlivnit)
